Deníček od Apolináře 1 týden….

Krásnou neděli,

ráda bych sem zařadila novou “rubriku” s názvem Deníček u Apolináře, kde se budu moct vypsat z toho, co se teď vlastně děje a i když v postech nenajdete žádné instafotky ani instafriendly těhotenství je to teď součást našeho života a protože s vámi něco ze života sdílím, rozhodla jsem se o tom psát. Třeba to jednou nějaké mamince v podobné situaci pomůže, tak jako podobné příběhy pomáhají teď mě….bude to asi hodně osobní, takže koho to nezajímá, přestaňte číst a vy ostatní jdeme na to…

Co se vlastně stalo? Minulý týden jsem v noci ze čtvrtka na pátek měla malou “nehodu”, které jsem nepřikládala žádný význam. Ony nehody se mi pak stávali po celý den, v odpoledních hodinách jsem si zajela do lékárny pro inkontinenční pomůcky a v domnění, že po prvním těhotenství se mi nejspíš jisté partie povolili jsem přijela domů. Nehody se ale začali stupňovat, volala jsem obavy mamce, která nelenila a rozhodla se, že pro jistotu zajedeme do porodnice. Nikdy ji nepřestanu být vděčná, že mě tam dokopala, protože já chtěla počkat až do pondělí na plánovanou kontrolu u gynekologa. V porodnici bylo ihned jasno….odcházela mi plodová voda. Jsem přeci ve 24 týdnu těhotenství to není možné, byla jsem vyděšená, v hlavě mi jelo milion otázek co se vlastně děje, to jako rodím????? Paní doktorka mi hned udělala vyšetření a ultrazvuk, aby mi sdělila, že miminko je v pořádku, ale momentálně hrozí předčasný porod a musím být ihned převezena a musí mi podat injekčně nějaké kortikoidy, aby se miminku začali rychleji vyvíjet plíce. V tu chvíli jsem jak opařená vidím, že mi doktoři něco vysvětlují, hýbou se jim ústa, ale já nic neslyším. Prosím tedy paní doktorku, aby mi to vysvětlila ještě jednou. Budu převezena k Apolináři. Mezitím manžel přijíždí alespoň s nabíječkou na mobil, nic s sebou nemám, bojím se a nepřestávám brečet. V hlavě se pořád snažím uklidnit. Nejde to. Sanitáři mě převáží k sanitce, kde se loučím s manželem a mamkou. Zacvaknou dveře, naši mi mávají a míříme směr Apolinář.

Moje první a doufám poslední jízda sanitkou. Po zhruba pětačtyřiceti minutách jsme na místě. Jsem přijata na porodní sály kliniky a čekám na příjem, kde začíná kolotoč otázek, vyšetření, ultrazvuku a nakonec přijetí na oddělení rizikového těhotenství, kde si do konce porodu poležíme. Na pokoji volám našim, co mi řekli doktoři. Porod v termínu určitě nehrozí, budeme rádi za každý den prodlouženého těhotenství, dostávám antibiotika v kapačkách a ještě dávku kortikoidů pro vývin plic naší holčičky. Brečím a bojím se co nás čeká, bojím se, abych neporodila, bojím se, neuvidím teď Matyho a nikdo neví co bude, natož čím je odtok plodové vody způsoben.

V sobotu za mnou konečně přijíždí manžel s věcmi a rodinou. Brečím a mám strach, snažím se zůstávat co nejvíc v klidu, abych neubližovala tomu malému stvoření v mém bříšku. Moc mi to nejde. Přes týden mi doktoři sdělují další informace o mém stavu, který je stále stejný, prodlužujeme těhotenství co se dá, antibiotika v kapačce se vystřídají s antibiotiky v tabletách, každý den několikrát denně měření ozev našeho drobečka, měření, tlaku, teploty, odběry a ultrazvuk, který mi prozradí váhu 636g. Začínám číst o nedonošených dětech, studuji co je to vlastně neonatologie nebo co mě i tu naší bojovnici čeká. Největší oporou mi je samozřejmě manžel, rodina a přátelé, a moc děkuji za zprávy na instagramu od maminek s podobným osudem, opravdu mi moc pomohly a nalili mi optimismus do žil.

Celý týden se však těším na jedno, až místo přes monitor ipadu uvidím toho svýho chlapečka na živo. Až ho pomazlím, pomuchlám a obejmu. Konečně jsou tady, nejkrásnější okamžik z celého týdne, moji kluci jsou tu. Loučení mi drásá srdce na kusy, malej brečí, že nechce od maminky, že tu chce taky spinkat, že chce vidět pana doktora, jak vyndavá to miminko a zkrátka chce mámu. Manžel ho musí vzít a rychle odejít….bulím jako želva a ploužím se zpátky na pokoj. Po několika minutách volám se ségrou, která mě uklidní tím, že Maty ještě chvilku brečel v autě, ale už je v poho. Je to nejstatečnější človíček na světě a musím říct, že to zvládá daleko líp než jeho máma. Musím teď být silná i pro to druhý mládě a tak i když nesnáším nemocnice, jsem smířená s tím, že si tu několik týdnů poležím. Nic jiného mi ani nezbývá. Těším se na soboty, kdy za mnou budou jezdit dva nejdůležitější chlapi mého života s rodinou a neděle mi zpestřují ti nejlepší kamarádi, jaké si vůbec můžu přát. Děkuju, děkuju za to, že vás všechny v životě mám a že mi tady z toho díky vám nehráblo. Děkuji doktorům a sestřičkám, že se tady k pacientkám chovají s veškerou empatií a laskavostí.

Jsem 24+5 týden těhotenství (tady v Praze mi těhotenství přepočítali) a doufám, že ta malá vypouštěčka bazénu ve mě ještě nějaký ten týden vydrží. Nikdy mě nenapadlo, že z počítání týdnů se stane počítání dnů a vděk za každý nich.

4 Replies to “Deníček od Apolináře 1 týden….”

  1. Krásně napsané 🙂 Všechno bude dobré, pevně tomu vsichni věříme 🙂 Zvládneš to a o Matýska se neboj, je to šikovnej a hodnej klouček a táta, babičky a teta se o něj dobře starají :*

  2. Jak říkáš, patří to k životu a všechno není jen růžový a instagramový 🙈 Jste holky statečný a dopadne to určitě dobře 😘

    1. Děkujeme zlato 😘😘😘

Napsat komentář