Deníček u Apolináře 4.týden….

Krásnou neděli,

další týden za námi a nový před námi. Poslední týden se mi tu spolubydlící střídali jak na běžícím páse. Než jsem si zvykla na jednu, už jí střídala druhá a takhle to šlo téměř celý polední týden. Možná taky jeden z důvodů, proč začínám mít depku a pocit, že šťastný konec a odchod domů s miminkem v náručí je tak nějak v nedohlednu. Už je to tu opravdu dlouhé a ty čtyři stěny, který už jsou měsíc mým domovem mě začínají tísnit. Hlavou se mi honí nesmysl za nesmyslem. Je to jak na horské dráze, jednou nahoře, jednou dole. Dobrá zpráva střídá špatnou a tak pořád dokola. Někdy si říkám, zdali by nebylo lepší, kdyby už malou vyndali, pak ale vidím fotky těch malých nedonošených žabiček a zase si přeju, aby u mě zůstala co nejdéle. Je to opravdu na palici. Vím však, že čím déle jí u mě v bříšku udrží,, tím dříve si domů povezeme naše miminko.

Po pravidelném vyšetření mi paní doktorka podává informace, že krev s vodou už bude odtékat do konce, stále ale platí, že prodlužujeme těhotenství a jakékoliv změny i špatný pocit z pohybů miminka musím ihned hlásit sestřičce. Miminko je ale v naprostém pořádku a to je pro mě nejdůležitější. Za každý pohyb i když je sebe víc nepříjemný jsem neskutečně ráda. Některý pohyby miminka jsou intenzivnější a dokonce bolestivé, je to příčinou nepřítomnosti plodové vody. Samozřejmě, že největší ataky té naší holčičky jsou v noci, takže mi občas dá spánek hodně zabrat 😀 Asi to bude dračice po mamince utěšuje mě manžel. Jedinou výhodou tohoto dlouhodobého pobytu je fakt, že chlap zjistil, že péče o domácnost a malého dinosaura není žádný med a že opravdu doma neuklízí žádní domácí skřítci a většina našich telefonních hovorů již končí větou “Mamko už se vrať, je to fakt hrozný, musím furt jen uklízet a pračku už nenávidím.” 😀 😀 😀

Koncem týdne mi opět skončili antibiotika v kapačkách. Tentokrát ty infuze byli opravdu náročné, jelikož jsem alergická na penicilin, museli mi nasadit jiný druh a tyhle měli tu schopnost, že při kapání byli bolestivé. Sestřičky se snažili pouštět mi je pomaleji, aby bolest nebyla tak intenzivní, ale někdy ani to nepomohlo a naopak jsem žádala, aby mi je pouštěli rychleji, že to mám alespoň rychleji za sebou. Koncem týdne mi tyhle zpestření skončili a kanyla zmizela s nimi. Teď o víkendu mi ale opět stoupli zánětlivé hodnoty, antibiotika mi už ale nasazovat nechtějí a musí mi tedy každý den odebírat krev, aby zánětlivé hodnoty stále hlídali. Už aby bylo pondělí a pan doktor mi zase objasní situaci, tahle houpačka informací mi dává opravdu zabrat a nejistota je nejhorší. Doufám, že v pondělí mě zase pan doktor uklidní a dá mi vidinu toho, co se bude dít a na co se zase máme připravit. Alespoň nějaká informace je lepší než nejistota. Tak nám zase držte palce. A my jdeme do dalšího týdne.

Napsat komentář