Deníček u Apolináře 5.týden….

Krásný pondělí,

minulý týden začal moc dobře, pan doktor mi oznámil, že antibiotika už nasazovat nebudou, že jsou s antibiotickým centrem a neonatologií domluveni na nějaké hranici, do které se ty hodnoty mohou vystupňovat, jakmile jí přeskočíme, budou malou muset vyndat. Zatím se ale stále držíme v nastavené hranici, což je moc dobře. Na ultrazvuku byl pan doktor i já mile překvapen, protože se malá otočila hlavičkou dolu, v což pan doktor ani nedoufal. Malá má 943g a je v naprostém pořádku.

Následující den jsme dosáhli našeho prvního stanoveného cíle a pokořili jsme 28 týden těhotenství, který se při nástupu do nemocnice zdál nekonečně daleko. Bum je tu. Od půlnoci jsem nesměla jíst ani pít protože ráno mě čekal test na cukrovku, který bohužel potvrdil, že se u mě s malou hodnotou těhotenská cukrovka objevila. Nic tak hrozného sděluje doktor, omezit cukr co to půjde a mám dietu. Jediné moje potěšení tady byla návštěva místního bufetu se zákusky a i to už bohužel nemůžu, alespoň, že to kafe bez kofeinu mi nezakazujou :D. Spolubydlící se mi stále střídají jak na běžícím páse, ale i na to už si začínám zvykat. Odměnou mi jsou povolené vycházky mimo areál, tak se těším, až kluci v sobotu přijedou, nechám si potvrdit propustku a půjdeme alespoň na krátkou procházku.

V pátek je ale všechno jinak, s vodou mi odtéká i více krve, bolesti břicha se nepravidelně stupňují a je mi nakázán klid na lůžku. Přemlouvám tu malou zlobilku, aby nedělala blbosti a u maminky v bříšku ještě vydržela. V sobotu dopoledne mám tesknivou, Matýsek má dnes své čtvrté narozeniny a tak si prohlížím fotky a vzpomínám na naše první miminko, na porod, na první dny s ním a jak mi to všechno hrozně rychle uteklo. Odpoledne přijeli kluci a my jsme tak mohli malému popřát k narozeninám a dát mu společně dáreček. Oslavu jeho narozenin jsem si sice představovala jinak a moc mě mrzí, že je musím trávit v nemocnici a přicházím tak o dny trávené s tím naším rarachem. Maty to ale jako obvykle snáší líp nežli já, je to opravdu statečnej a šikovnej kluk a jsem na něj moc pyšná. Samozřejmě se ale ptá, kdy už půjde mamka s námi domů. Po stráveném odpoledne s klukama se musíme rozloučit a pro mě je to loučení čím dál těžší.

Večer to všechno začalo, bolesti břicha a tvrdnutí se zintenzivňují a začínají být čím dále pravidelnější, jdu si dát vlažnou sprchu a čekám, zdali to neodezní. Bohužel se vše ještě stupňuje a bolesti už jsou pravidelné po pěti minutách. Volám sestřičku, ihned mi dělá monitor, kde se objevuje pravidelnost bolestí. Ihned přichází doktorka, aby mě vyšetřila a oznamuje mi, že jsem otevřená na dva prsty a miminko má hlavičku hodně nízko, začíná se nejspíš prát ven. Ihned jsem převezená na JIPku, kde dostávám první injekci kortikoidů, aby malé ještě pomohli s dovyvinutím plic, nasleduje kapačka na potlačení porodu a nekonečné čekání zdali se povede porod zastavit. Od půlnoci se bolesti zmírňují a vše je na dobré cestě, že se porod podařilo pozastavit. Sestřička mě chodí pravidelně kontrolovat a snažím se odpočinou, moc mi to nejde. Ráno dostávám další kapačku, bolesti už téměř necítím a tak jsem převezena zpět na rizikové oddělení, kde mi dávají jednu kapačku za druhou a poslední dávku kortikoidů. Aby toho nebylo málo, večer mě začíná svědit kůže a ukazuje se, že ekzém je nejspíš příčinou mé alergie na látku obsaženou v kapačkách na uklidnění dělohy. Dnes ráno mi pan doktor oznámil, že se kapačky nedají bohužel ničím nahradit, tudíž je zkusíme vysadit a uvidíme, co se bude dít dále. Stále ale platí, že prodlužujeme těhotenství co to půjde. Takže nás teď čeká týden plný nejistoty co si ta malá rebelka ve mě usmyslí. Já stále a pevně doufám, že u mě vydrží, budu bojovat ať už s alergickými reakcemi nebo bez nich, udělám maximum pro to, aby naše holčička byla naprosto v pořádku a vydržela u maminky co nejdéle. Moc si vážím vás všech co na nás myslíte a držíte nám palce.

PS: Už se moc těším, až tohle všechno bude jen pouhou vzpomínkou.

 

 

Napsat komentář