Deníček u Apolináře 6.týden….vítej na světě kulíšku

Krásné pondělí,

mám teď prostoj mezi odsáváním a docházením za malou, tak vám zas dávám shrnutí mého tedy vlastně našeho týdne. Ani by mě nenapadlo, že minulý týden v pondělí to bude poslední post s malou v bříšku, ale osud a ta malá rebelka rozhodli jinam.

V pondělí po půlnoci mi opět začali přicházet bolesti do břicha, vlastně se opakoval stejný scénář jako v sobotu. Dala jsem si sprchu a bolesti, kontrakce opět nabírali na intenzitě i pravidelnosti. Po vyšetření mi paní doktorka řekla, že nález je stejný. Otevřená na dva prsty, jsem dostala kapačku pouze magnesia a čekalo se. Po pár minutách přišla sestřička a už mě vezli na porodní sály, tam se spíš začalo diskutovat o tom jak porodím. Volám domů! Po několika minutách přišel pan doktor, který mě před třiceti devíti dny k Apolináři přijímal. Objasňuje mi celou situaci a ubezpečuje mě, že jsme v těch nejlepších rukách. Bolestivé kontrakce mi dávají pořádně zabrat, nejvíc se mi uleví s příchodem anesteziologa, kterému sděluji “Ať do mě napíchá cokoliv, hlavně ať to nebolí :D” Po napíchnutí epiduralu se mi konečně ulevilo, snažila jsem se mezi kontrakcema odpočívat a nabírat síly na to co přijde.

 

Zhruba po hodině kontrakce zesilují a účinky epiduralu jsou ty tam. Paní doktorka mě vyšetřuje a sděluje, že jsem otevřená, pár kontrakcí a malá bude venku. Jsem v šoku, bojím se a začínají se mi klepat nohy. Najednou je kolem mě hromada sudiček: porodní asistentky, doktoři, pediatři a nevím kdo všechno. První série kontrakcí, odpočinek, rázem druhá a třetí, už nemůžu, jsem vyčerpaná ale za pomocí porodních asistentek nepřestávám a najednou jí vidím. Malou myšku, kterou paní doktorka drží v ruce, je hrozně maličká. Ihned jí předávají pediatrům, kteří jí začnou obletovat a po minutě už slyším ten nejhezčí zvuk, malá brečí, no brečí spíš tak mňouká 🙂 Prosím sestřičku, aby jí alespoň vyfotila a posílám jí taťkovi. Malou odvážejí na dětské ARO pro nedonošené děti. Nemůžu uvěřit, že už je na světě. Všichni mi gratulují k narozeninám a k tomu nejkrásnějšímu dárku na světě, naší holčičce. Narodila se ve 29tt. k mým 29.narozeninám s váhou 1080g a 34cm.

Maminko odpočiňte si, říká sestřička, ale copak to jde. Ráno už mě sestřička doprovází na oddělení šestinedělí, ihned přichází laktační poradkyně z ARO a sděluje mi, že malá je v pořádku a hoví si v inkubátoru. Po desáté hodině za ní mohu poprvé jít. Nastává nalejvárna informací, které jen tak tak stíhám zpracovávat. Laktace, kojení, stav po porodu, šestinedělí a ARO. Moje první návštěva je smršť pocitů, strach, dojetí, láska a to všechno v obložení hadiček, monitorů a toho malého uzlíčku uvnitř. S manželem se na ní nemůžeme vynadívat a já nepřestávám brečet. Je strašně krásná, maličká ale tak silná.

Odpoledne manžel byť nerad, ale odjíždí domů za Matýskem. Přeci jenom to má domů kus cesty. Já se seznamuji s druhým dárkem, odsávačkou. Další den už si zajíždím náš režim, odsávání, krmení, přebalování a tak kolem dokola. Nejhezčí chvíle přichází po jedné hodině, poprvé mám tu malou kočičku u sebe a kloánkujeme. Malá ubírá na váze, ale to nic nemění na tom, že všem dokazuje, že se nehodlá vzdát a o svoje místo na světě bojuje. Ani to netrvá dlouho a malá den ode dne přibývá na váze, pomalu se zbavuje hadičky za hadičkou, navyšují jí příjem mlíčka, já pravidelně odsávám a jsem štěstím bez sebe z našeho miminka. Jedna dobrá zpráva za druhou, sice to bude ještě chvíli trvat, ale věřím, že už brzy se mi splní sen a poneseme si naší holčičku domů.

Zatím moc děkuju za super přístup na rizikovém oddělení, hrozně moc děkuji lidem na porodním sále, hlavně paní doktorce a porodním asistentkám, kterým jsem drtila ruce, bez vás bych to nezvládla a opravdu strašně moc děkujeme “tetám a strejdům” na dětském ARU a JIPce, za to, že se o naší holčičku staráte, nikdy vám nepřestaneme být vděční a slova díků nikdy nebudou dost. Děkujeme!

 

Napsat komentář