Deníček u Apolináře 7.týden….

Krásný podzimní podvečer,

náš týden začal dobrou zprávou. Malá byla den a půl bez dýchací podpory a její první trénink zvládla na jedničku, mlíčko se opět navýšilo a gramy postupně přibývají. V úterý přišlo moje propuštění z nemocnice, jak jsem se na něj ze začátku těšila, tak teď bych byla raději v nemocnici. Bohužel maminky malých miminek mají po porodu nárok být v nemocnici hospitalizované max. sedm dní, které utekly až moc rychle. Jedna moje část se neskutečně těšila na Matýska a druhá by nejraději zůstala. Dopoledne přijel manžel, naložil mi věci do auta, já se konečně z pyžama oblékla po měsíci do civilu a už jsme cupitali za tou naší kočičkou. Taťka měl premiéru v klokánkování. Na malou se poprvé přišla podívat moje ségra, se kterou jsem po čtyřiceti šesti dnech poprvé překročila práh nemocnice, za konkrétním cílem, návštěvou obchodu s dětským oblečením a koupí dárku pro Matýska. Po návratu zpět přišla ta horší část, rozloučení s naší holčičkou se neobešlo bez slz, které mi začali mizet až kousek za Prahou. Celou cestu jsem se uklidňovala tím, že vím, že je malá v nejlepších rukou a doma na mě čeká ten druhej mazel. Po příjezdu domů mě malej zlíbal nevěříc, že už je mamka zpět. Doma na mě čekalo hned několik krásných překvapení. Začala jsem vybalovat kufr a zvykat si na vědomí, že jsem konečně doma, stále jsem ale byla myšlenkami u malý. Večer jsem volala do nemocnice, jak se má a sestřička mě uklidnila, že se má dobře a spokojeně spinká. Nemohla jsem se dočkat soboty.

Návrat domů do všední reality, úklid, pračka a nekonečně prádla na žehlení. Do toho telefonáty do nemocnice, které přinášejí jednu dobrou zprávu za druhou. Malá už je přesunutá z ARA na JIP a den ode dne prospívá, přibývá na váze a dokazuje nám, jaká hrdinka je. Nemůžu si na “doma” zvyknout a připadám si neúplná. Nastala páteční noc a já nemohla dospat rána, až pojedu za Madlenkou. Matýsek moje nadšení nesdílel a chudáček můj odchod nenesl dobře, bál se, že mamka bude zase dlouho v nemocnici, snažili jsme se mu vysvětlit, že hned večer zase přijedu. Konečně se uklidnil a já se slzami v očích spěchala na bus do Prahy. Kdybych mohla, tak se pro ty moje miláčky rozdvojím.

Konečně jsem byla před Apolinářem v chodbách, které znám jak své boty jsem spěchala na JIP za tou naší princezničkou. Nedočkavá jsem konečně po třech dnech uviděla to naše štěstí, jak spokojeně leží v inkubátoru. Malá velká žena rozlepila jedno očko, jak kdyby věděla, že u ní je konečně máma. Sestřička mě seznámila s JIPem a s novinkami ohledně našeho drobečka, předala jsem jí zásoby mlíčka, které jsem za ty tři dny nastřádala a těšila se na odpolední klokánkování. Po poledni jsme zkusili opět přiložit malou na moje prso a k mému překvapení se zase ihned přisála, paní laktační nám napsala další jedničku do kojícího listu a už na mě kočička spokojeně ležela. Po čtyřech hodinách společného mazlení jsem jí neochotně vrátila zpátky do pelíšku. Přebalila, převlíkla a kochala jsem se tím malým, spokojeným drobečkem, se kterým se budu muset každou chvilku opět rozloučit. Jak já se těším, až nám jí převezou do Jihlavy a já tam za ní budu denodenně chodit. Nejvíc se však těším na den, kdy nám naší holčičku konečně propustí domů a my budeme všichni čtyři spolu.

I když vám to teď sepisuju se nemůžu dočkat středy, až zase zasednu u inkubátoru. Do té doby si dny krátím připravováním věcí pro Madlenku a časem s Matýskem.

 

Napsat komentář